Dneškem končí nejdůležitější akt letošní Valné hromady - hlasování „per rollam“ a já vám, našim milým akcionářům, za něj musím poděkovat. Většinou jste pochopili mimořádnou situaci související s pandemií koronaviru, kterou jsem podrobně vysvětlovala v minulém blogu, a plně akceptovali toto netradiční řešení „v mezích zákona“. Díky za vaši vstřícnost a spolupráci!
Věřím, že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsme se nemohli sejít osobně, kdy jsme museli použít korespondenční formu jednání a rozhodování. Věřím, že příští Valná hromada na podzim 2021 už bude moct být opět zcela normální a že se na ní ve zdraví setkáme.
Rok 2020: atypický, až šílený
Rok 2020 se chýlí k závěru, a i když je ještě na jeho závěrečnou bilanci čas, už nyní můžeme s jistotou říct, že byl pro nás pro všechny opravdu hooodně atypický! A pro mě osobně obzvlášť, jak prozradím níže.
Prožili jsme a od března (ne)dělali, a ještě (ne)děláme to, co nás dříve nenapadlo ani v nejbujnějších snech! No uznejte: chodíme v rouškách a dokonce se v nich i fotíme, nechodili jsme do práce, nevodili děti do školy, namísto toho se s nimi museli učit doma, od jara neustále posloucháme návod, jak si správně mýt ruce, v taškách nosíme desinfekci, večer či v noci nesmíme ven… Ale dost černého humoru!
Mnoho lidí letošní rok 2020 nazývá rokem strašným, až šíleným! A řada z nich má ze svého osobního pohledu pravdu. Vždyť kolik podnikatelů kvůli státem nařízeným „zavíračkám“ muselo skončit úplně, nebo kolik slibně rozběhnutých projektů se zastavilo a jejich budoucnost je ve hvězdách!
Nás koronavirus nedostal!
O to víc si vážím toho, že naši společnost DEGIRANS SE sice také tento covidový rok ovlivnil (jak jinak!) a způsobil nám nepříjemnosti, ale nijak zásadně naše podnikání nepoškodil. A skutečnost, že letos rovněž končíme se dvěma projekty, je výsledek mnohaletých předchozích událostí. Jejich konec tedy nezpůsobila pandemie - u jednoho projektu vůbec a u druhého k němu jen přispěla, a to malým procentem. U obou projektů se k jejich konci schylovalo už dlouho před pandemií (což jsem na férovku avizovala a vysvětlovala v předchozích blozích).
Jak už jsem informovala i zdůvodnila v zářijovém blogu, zredukovali jsme své dosavadní 4 projekty na polovinu a do příštího roku vstoupíme už jen se dvěma, jednoznačně a dlouhodobě velmi úspěšnými - s projektem MY TREE (DEGIRANS SE jako vlastník půdy v Kolumbii pronajímá tuto půdu projektu MY TREES pro pěstování rychle rostoucích stromů) a s PLAY SAFE (projekt pro diverzifikaci rizika - investiční byty, určené k pronájmu).
Projekt SPACE SPY (unikátní geolokační aplikace, kterou DEGIRANS SE podpořila konvertibilní půjčkou) je už z naší strany formálně ukončen a probíhá jednání o vypořádání a v projektu IN-SPIRO právě začíná „balení“. Ano, bohužel, naše milované coworkingové centrum v pražských Holešovicích rovněž opustíme, a to už za měsíc, k 31. 12. 2020.
Právě na IN-SPIRO jsem intenzivně myslela, když jsem v uplynulých dnech (v první polovině listopadu) pobývala na saharské poušti, kde jsem absolvovala tzv. Vision Quest (oblíbená, velmi účinná forma osobního rozvoje, rituál „Hledání vize“, tedy vlastně „cesta k sobě“, kdy člověk hledá svůj pravý smysl života).
Vision Quest - pro to nejdůležitější na Saharu
Nevím, jestli si to umíte představit: čtyři dny a tři noci o samotě, jen s nejnutnější výbavou a s litry vody, ale bez jídla, mezi nekonečnými dunami písku. Ve dne pochod - z bodu A do bodu B - podle buzoly, pod žhavým sluncem. V noci zima, pod malým vystřelovacím stanem, který se svéhlavě co chvíli mění v karimatku, takže noc musíte „dát“ pod širákem. Nikde ani človíčka, a samozřejmě bez připojení. Člověk je zcela sám, v moři písku, jen se sebou a svými myšlenkami. To vás pak napadají věci….!
Měla jsem představu, svůj plán, že na Sahaře nebudu vůbec myslet na práci, že si tam dokonale „od všeho a od všech“ odpočinu, že se úplně „odpojím“ a vypnu, zcela si vyčistím hlavu. To se mi skutečně podařilo, ale získala jsem na této velmi náročné osobní misi ještě mnohem, mnohem víc!
IN-SPIRO – bude pokračovat jinde?
IN-SPIRO bylo překvapivě první téma ze soudku „práce“, které si mě našlo i na poušti – a já ho neodmítla. Naopak, byla jsem mu v té chvíli vděčná, že je zrovna „tady a teď“ se mnou. Pobyt v poušti je totiž skutečně magický, umožní člověku nejen být výlučně „za sebe,“ ale být i v dokonalém „souladu sám se sebou“. Takže brzy pochopíte, že je nesmysl umožňovat svému egu, aby korigovalo či dokonce cenzurovalo mysl, ale že je mnohem jednodušší a užitečnější nechat vlastní myšlenky svobodně přicházet a odcházet. Zkrátka, moje nejnovější zkušenost jménem Vision Quest mě nesmírně obohatila a je pro mě natolik zásadní, že si ji nemohu nechat jen pro sebe…
Z našeho IN-SPIRA se podařilo na šest let udělat skutečně skvělé, inspirující místo. A to, že život IN-SPIRA v Praze skončil, má své pragmatické důvody, ale zdaleka to neznamená, že by tento coworking nemohl pokračovat jinde! Vždyť má dobrou značku i nou-hau. Měli bychom mu dát další šanci a dostat ho do míst, kde může volně navázat a pokračovat, někam, kde ho lidé aktuálně potřebují. Napadlo mě, že by to mohla být třeba právě Vichada v Kolumbii, kde rostou stromy přátelského projektu MY TREES na půdě našeho projektu MY TREE. A mohlo by to být opravdu sdílené místo pro lidi, kteří si potřebuji projít detoxem od sociálních médií, ale zároveň musejí efektivně fungovat...
Vlajkový projekt MY TREE: kam dál?
A co ještě se mi na Sahaře honilo hlavou? Mimo jiné jsem si tam naplno, znovu a s absolutní jistotou a vděčností uvědomila, na jak úžasných projektech pracuji a s jak skvělou komunitou tuto činnost sdílím. Že jde, především v případě našeho vlajkového projektu MY TREE, skutečně o nesmírně důležitý, doslova bohulibý a perspektivní projekt, s velkým potenciálem do budoucna. Vždyť z dnešní komunity, kterou už má, se může stát dokonce i hnutí!
Myslím, že právě nyní nastal ten správný čas k jeho dalšímu posunu dál. A také mi naplno došlo, že jde už o rozjetý organismus, který „žije svým životem“ a někam se tudíž ubírá. Je tedy správná chvíle přijít – v rámci možného - na to, kam to má být. Kudy by měla vést jeho další, pro něj ta nejlepší cesta? Je tedy čas, s nadsázkou řečeno, „zeptat se“ toho projektu a jeho komunity, kam chce jít. A tudíž nepostupovat výlučně tak, že „od stolu“ vymyslíme - rozhodneme, kam „my z vedení“ chceme, aby se projekt ubíral.
Rok 2020: přelomový, osobně rozvojový
Jistě se shodneme na tom, že na letošní rok jen tak nezapomeneme. Možná mu budete říkat rouškový, covidový, šílený, hrozný…, já ho budu vnímat jako přelomový a vpravdě osobně rozvojový. To, co už léta vím, tuším a intuitivně cítím, ale neměla jsem čas a prostor o tom pořádně přemýšlet a definovat si to, mi objasnila Sahara: jsme a máme to, co si myslíme a čemu pevně věříme! Jinými slovy – jaké máme myšlenky, takový máme život. Proto je tak důležitá spiritualita, neboli duchovnost, tedy způsob vnímání a „osobního zacházení“ s tím, co nás v životě potkává. Včetně toho, co nás tzv. přesahuje…
Krásný advent!
Beata Pilná,
předseda představenstva, DEGIRANS SE